…a rozbolely ho končetiny

ANTON TKÁČ

CYKLISTIKA – SPRINT

MONTREAL 1976

„Prosím vás okamžik, za chvíli mají pouštět finále sprintu, musím se přece na sebe podívat,“ křesílko u barevného televizoru v tiskovém středisku montrealského velodromu zapraskalo, jak ztěžka do něj hupsnul. Hranatý obličej jako by vydlabaný z jednoho kusu dřeva změkčuje tenký knírek nad horním rtem. A šibalské plamínky v očích. A dvě kolmé rýhy podél úst. Když se směje. Uličnický úsměv protrhává pavučinu únavy.

Ty oči, ta tvář však dovedou ztvrdnout v ocelovou masku, jakmile se houpavým krokem, s hlavou spuštěnou mezi mohutná ramena, blíží k bicyklu, který na startovní čáře přidržuje Jaromír Žák. Lenivě vklouzne do sedla, zaklesne tretry do patek pedálů, soustředěním zkrabatí čelo. Jen oči zúžené na štěrbiny žhnou, propalují se do dráhy, do zástupu příštích vteřin. Jde z něj strach.

Právě takového Antona Tkáče poznali diváci při finále olympijského sprintu před necelými dvěma hodinami. Pár desítek metrů od tiskového střediska je betonový tunel, za kterým se otevírá pohled na klopený ovál dráhy z tvrdého a tedy i rychlého dřeva, dovezeného z Kamerunu. Tady v nezapomenutelném duelu kroužil s dvojnásobným olympijským vítězem, sedminásobným mistrem světa Morelonem, nekorunovaným králem téhle královské cyklistické disciplíny.

„On zvládá fakt všechno. Má obrovskou sílu i dynamiku. Já jen to druhé. Je úžasně inteligentní. Jde na start a nikdy nepřemýšlí nad taktikou, tu tvoří přímo v závodě s úžasným citem pro situaci a reflexem. Já ho vlastně porazil jeho zbraněmi, vším, co jsem od něj za ta léta odkoukal,“ říká s respektem k velkému soupeři. „Měl jsem na něj, tentokrát už ano, má na krku dvaatřicítku, nastal čas sesadit krále z trůnu. Jenže mít na Morelona a porazit Morelona, to jsou dvě odlišné věci. Stále to je pan Cyklista.“ Pak se celý nasupí. „Ale hvízdat když prohrál, to tedy pobláznění fandové neměli. Já vím, Montreal patří do francouzské provincie Quebeck, Morelon je Francouz, všichni mu přáli, všichni v něj věřili. Ale hvízdat…“ kroutí hlavou a nevědomky si sahá na krk, kde na trojbarevné stužce visí zlatá medaile.

„Vidíte, a u nás do mě dlouhá léta horem dolem hučeli, že jsem typ pro kilometr s pevným startem. Tu disciplínu nesnáším. Pravda, dělal jsem v ní nadějné časy, v devatenácti jsem jako nováček na mistrovství světa v Leicesteru vyjel bronz, ale jinak – je to nuda. Jet sám, pořád a pořád se prát jen s časem. Na to jsem nikdy nebyl stavěný, byla to jen taková z nouze cnost. Víte, já potřebuju senzaci. Vyčihovačky, překvapující zvraty, nejen technický souboj tělo na tělo, ale taky souboj bleskových myšlenek, instinktů, taktických tahů. A právě tohle štědře umožňuje sprint. Na rozdíl od atletů sprinterů, kteří mají přesně vymezenou dráhu, musíte pořád vymýšlet, jak na soupeře vyzrát. Když k tomu ovšem máte příležitost…“

Oči mu těžknou vzpomínkou. Celý jako by se propadl do šedi, která ho obklopila na minulých olympijských hrách v Mnichově. Zase tam nedostal příležitost jako sprinter. A v kilometru s pevným startem skončil na potupném třináctém místě. Velká forma vyprchala stejně rychle jako vzduch z prasklé galusky poslední den soustředění na brněnské dráze. Nevyhnutelný pád, kotrmelce po betonu, do krve spálené stehno. Kolik takových už zažil! Tentokrát však ještě následovala ukrutná rána do boku. Betonový chodníček spodního okraje dráhy se proměnil v kladivo. Od toho okamžiku každé důraznější šlápnutí do pedálů provázela ostrá bolest. Najednou se vytratila jiskra, taky sebedůvěra. Zajel čas, který na uspěchané mnichovské dráze nemohl stačit ani na první desítku. Drtila ho beznaděj, ploužil se po olympijské vesnici jako tělo bez ducha, ztratil šanci nadále reprezentovat, zdálo se mu, že nemá cenu pokračovat. Má vůbec ještě něco cenu? Sportovní obzory zatáhl černý mrak. Uzrálo v něm rozhodnutí pověsit závodní kolo na hřebík. Přátelé marně přemlouvali. Vždycky dovedl být k sobě přísný. I tohle rozhodnutí připomínalo skálu, se kterou nikdo nepohne. Jen láska… jen obyčejná porce ženské krásy?

Ne, ale naštěstí skálu „podminoval“ Jaromír Žák, když se vrátil ze čtyřletého služebního pobytu v Indii. Snad tam od tajuplných kejklířů a mágů okoukal, jak lze využít sugesce slov. Kamasútra je projev indických básníků a pěvců a indické ženy mají pověst kouzelnice pro sugesci přebornice. Sugesce slov, slabik, hlásek, ani ta by však nestačila, kdyby je neoživoval plamen zaujetí pro cyklistiku, obrovské trenérské zkušenosti. Taky intuice. To je přírodní dar. S tím se každý nenarodí…

„Antone, co říkáš, je blábol. Přece nevyhodíš ten balvan dřiny, k dokonalosti přihlazovaný tisícovkami tréninkových hodin, do tůně se stojatou vodou? Pamatuješ se, ještě než jsem odjel, na sprinterské závody na Vigorelli? Kolik tam v Miláně bylo světových es, a jak nádherně jsi jim proháněl perka? Člověče, já tehdy pochopil, že sprintera s takovými fyzickými předpoklady, s takovou kebulí a výbušností jsme tu ještě neměli. To ti můžu dát třeba písemně!“

Chtěl cosi odseknout, ať ten papír sepíše a dá lampářům na nákladovém nádraží. Jenže doutnák ctižádosti se opět zapálil. Praskal, syčel, prskal, ale – hořel. Uznalý Anton nakonec pokývl na výzvu, že teď teprve začnou dřít, že trenér nepřipustí, aby dělal něco jiného než sprint.

To rozhodnutí ovlivnil ještě jeden moment. Sugestivní divácká vzpomínka z tribuny bratislavského zimního stadiónu, kde nadšení pěnilo a vybuchovalo jako dobrý ročník šampaňského, když Ondrej Nepela přijímal zlatou medaili mistra světa v krasobruslení. Tak je to, pořádný chlap musí své úsilí vždycky dovést do konce! Zůstat v půli cesty, ne, to se nehodí. A opět začaly dny galejí, tvrdé práce nadoraz. Každého soupeře s trenérem studovali, do posledního šroubečku hodnotili jeho přednosti i slabiny. Vůbec to nebyla procházka růžovým sadem věnčená úspěchy. Ale pak se psal rok 1974, mistrovství světa v Montrealu a stařičký prezident UCI Adriano Rodoni si stoupl na špičky u stupňů vítězů a navlékl Antonu Tkáčovi přes propocený trikot hedvábný dres s duhovou trikolorou mistra světa. Poprvé zazněla na velodromu toho dvoumiliónového města na řece svatého Vavřince československá státní hymna, poprvé diváci vzdávali hold československé státní vlajce ve stoje. Omaggio, tributo, riconoscimento přímo za účasti Adriana Rodoniho. Anton byl naměkko, stál však nehnutě jako socha. Jen ústa poškubávala, jen v mozku se neodbytně zahnízdila myšlenka: tenhle pocit si tu ještě jednou zopakovat za dva roky, až se tohle město stane městem celosvětově olympijským…

„Pozor, už to dávají. No konečně. Tohle je první finálová jízda. Vidíte, to je ten moment, kdy Morelon nastoupil ze zadní pozice k dlouhému sprintu. S tím jsem opravdu nekalkuloval. Všimli jste si? Prvních několik šlápnutí, než nabral rychlost, nešel vůbec ze sedla. On je to jiný zvuk, to by mě varovalo. Napadlo mě, že se zbláznil. Tak dlouhatánský sprint! Jenže on se nezbláznil, chtěl mě zaskočit a málem i zaskočil. Měl už dobrých dvacet metrů náskok, tamhle to je. Kdyby nešlo o olympijské zlato, asi bych to zabalil. Musel jsem borovsky roztáčet pedály. Jak jsem se mu vyrovnal v rychlosti, bylo jasné, že ho porazím. Mám o dva palce lehčí převod. Jsem kmitový typ, tohle na mě neměl zkoušet. V tréninku jsem tu s Mirkem Vymazalem zajel 10,8.“

Miroslav Vymazal, cyklistický pojem a ideální sparingpartner. Po snídani spolu vyjeli na hodinu pomalé projížďky, aby do svalů přišel pocit síly. Dlouho předtím, než se na finále začali scházet diváci, spolu podle trenérových příkazů zkoušeli různé varianty pozičního boje. Bude to stačit? Na Morelona?!? Už jen samo vyslovení toho jména se soupeři vždycky pořádně zacvičilo. Byl zelený a bledý, jako nabitý elektřinou, každá myšlenka na velkého Francouze, mistra taktiky, znamenala zkrat. Pak očima zatápal po Jaromíru Žákovi. Z toho sálal nezdolný optimismus. Nic nemusel říkat, trenér mu rozuměl dokonale: „No tak Tóno, no tak, dnes ho vygumuješ, slyšíš. Takhle bude vedle tebe malej,“ slova doprovází pohyb ukazovákem a palcem.

„Pozor, druhá jízda, za chvíli uvidíte mou chybu, když jsem nastoupil, dal si velký odlep a vytáhl to vzhůru. On se kolem mě prosmýkl spodem jako úhoř. Teď, ano teď, bylo tam moc hloubky, páni, já ho mohl mít v pytli už po dvou jízdách. Bez nerváků.“ Když toporně slézal z kola, zachytil Morelonův triumfální pohled. Jako by slyšel: Ještě si počkáš, chlapečku. Dá hodně práce ten pohled vydržet a neuhnout očima.

„Víte, závod ve sprintu, to je psychologická bitka, předstírat sebevědomí, i když je vám zle, to k tomu taky patří. Snažil jsem se ho podle návodu trenéra zneklidňovat pozdním a flegmatickým příchodem na start, on to zas na mě zkoušel různými náznaky, že mění převod. Já zatím nikdy neměl tak dobré kolo, šité na míru. Má správnou tvrdost, ta je důležitá, když dáte sílu do pedálů, musí vás vést dopředu. S tímhle bicyklem jsem o dvě desetiny rychlejší než dřív, a to máte v cíli čtyři metry. Jenže najednou jako by všechno bylo v troskách, byl jsem s rozumem v koncích. Jarda Žák do mě hučel, abych to ve třetí jízdě odjel na špici. Naježil jsem se z té představy, odporoval jsem, že se mi nechce, že to bude zabiják. Jenže on mlel svou jak Niagarský vodopád, co k němu tuhle naši jeli. Už jsem necítil vlastní vůli, zmohl jsem se jen na chabý odpor: – Dobrá, trenére, ale bude to na vaši odpovědnost. Prostě jsem ho poslechl. Jako vždycky. Ta poslušnost a důvěra v trenéra mě asi zachránily od holičských nůžek…“

Uličnický úšklebek, tvář zase oživují dvě kolmé rýhy podél úst. Vzpomínka na sázku s kamarády, že získá-li medaili, dá se ostříhat dohola. Včera, když už byla medaile jistá, to usmlouval, že bude-li zlato, sázka padá. Takže vlastně zlato být muselo, jinak by si ho doma mohli splést s brancem.

Na televizní obrazovce právě opakují jeho poslední finálovou jízdu krále. Křesílko praská, jak se naklání dopředu s maskou místo obličeje, vytřeštěnýma očima, pootevřenými ústy. Když to skončilo, celý se chvěje: „Věřte nevěřte, mě právě teď rozbolely končetiny, a jak.“